Rubrika: Články

R.D. Doc. JUDr. Stanislav Přibyl, Ph.D., JC.D. je rektorem kostela sv. Gabriela v Praze na Smíchově, kde se od roku 2012 slaví tradiční mše svatá, a to každý pátek a každou neděli v 17:00. Jeho cesta za tímto pokladem katolické Církve nebyla přímočará. Mezi celebranty je nováčkem – svou první „tridentskou“ sloužil letos 18. října po svědomitých přípravách. Právě o liturgii, ale nejen o ní, si tento kněz, církevní soudce, vysokoškolský pedagog a teolog, odborník na církevní právo a autor řady publikací povídal s Lucií Sulovskou.

Ačkoliv jste vyrůstal v sedmdesátých letech, s tradiční liturgií jste se setkával již v dětství, jak k tomu došlo a jak jste jako malý chlapec vnímal rozdíl mezi „starou“ a „novou“ mší?

Jako šestiletý pacholík jsem začal ministrovat v Praze u sv. Jindřicha společně s mým bratrem. Naši rodiče tam byli chrámovými varhaníky. Farářem tehdy byl pan profesor F. X. Juránek, jezuita staré školy. Ten se probíhající liturgické reformě přizpůsoboval liknavě a očividně nerad, takže sice leccos v bohoslužbě bylo počeštěno, avšak ve skutečnosti to byl „trident“. V Praze se tehdy vědělo, že jsou dva kostely, v nichž se slouží „po staru“: sv. Jindřich na Novém Městě a sv. Prokop na Žižkově, kde byl farářem pater Mejdrech. Stupňové modlitby se modlil P. Juránek sám, takže jsem se je nenaučil, ale samozřejmě si pamatuji, že recitoval velké množství tichých latinských mešních modliteb. Proměňování při kalichu „simili modo postquam coenatum est“ jsem měl odposlouchané a uměl jsem to nazpaměť. My jsme ale nevěděli, že jsou tiché modlitby předepsané v misálu, takže se nám jeho způsob celebrace zdál být „zbožnější“, že se na rozdíl od jiných kněží při mši sám od sebe „více modlí“. Na náboženství u kaplana Filipoviče v Nuslích pak docházelo ke kolizi v tom smyslu, že jsme měli každý týden zapsat myšlenku z nedělního evangelia, jenomže P. Juránek četl ze starých perikop. Tak jsme myšlenku vypisovali z Katolických novin. Když mi bylo šestnáct, přišel ke sv. Jindřichu po delší pauze P. Bedřich Metyš, nesmírně dobrotivý člověk, a ten sloužil „po novu“. Přechod jsme brali zcela plynule, protože všude jinde se „po novu“ už sloužilo a my jsme se také dostávali na jiné bohoslužby než jen u sv. Jindřicha. Pamatuji si ale, že „za Juránka“ jsem říkával, že na nové mši „si ministrant nezaministruje a varhaník nezahraje“. P. Juránek byl také velký kazatel, takže nejen liturgii, ale i kazatelství jsem zažil ještě „po staru“, jako skvělý řečnický výkon. On ostatně napsal knihu Dobrý řečník. A jiní kněží prý na lidi „házejí splašky“, což znamenalo, že říkají, kde co splaší.

Mohl byste naším čtenářům v krátkosti povědět o své cestě ke kněžství?

Ve mně byla tužba po kněžství zcela přirozeně přítomná již od dětství. Přiznám se však, že za komunismu bych si netroufl vstoupit do semináře. Vystudoval jsem práva a do toho přišel listopad 1989. Již v únoru 1990 mi bylo na vojně jasné, že přihlášku podám. Zatímco někteří o povolání bojují a jiní jej zase líčí jako blesk z čistého nebe, pro mě bylo něčím samozřejmým. Je jisté, že kněží, u nichž jsem ministroval, měli na rozvoj mého povolání svůj vliv. Mým rodičům řekl jednou P. Juránek: „Já vám ho vychovám“. No, a vychoval. Hezkou vzpomínku mám na kardinála Tomáška. Ten si v roce 1990 vymínil, že chce hovořit s každým kandidátem kněžství osobně. A řekl mi: „Vy si lidi získáte, to poznám z vašeho úsměvu“.

Velmi Vás jistě ovlivnila formace – jak jste prožíval svá seminární léta?

Pouze jeden rok jsem byl v Praze, to byl akademický rok 1990-1991, plný čerstvě porevolučního nadšení. Již tehdy jsme okoušeli noblesu, jakou měl tehdejší vicerektor, dnešní litoměřický biskup, Jan Baxant. Byla to taková „éra nevinnosti“, kdy ještě nepropukly ty pozdější fakultní souboje, takže bylo možno naživo vidět takového Odilona Štampacha i děkana Wolfa ještě v klidu před bouří. Zanechal jsem tam tehdy také jeden „hřích z mládí“. Přišli za námi salesiáni, že vydají sborník rytmických písní, jímž se stala dnešní první Hosana. Scházelo jim ordinárium, tak kolega Matyska jedno složil a do něho jsem přispěl částí „Svatý“. A kdekoli se rytmicky juchá, tam často tento zpěv zaznívá, například to bylo i na mši sv. pro mládež, kterou v Hradci Králové sloužil sv. Jan Pavel II. roku 1997. Také jsem „diakonýroval“, čili sloužil v roli jáhna při řeckokatolických obřadech, což je možné i bez svěcení. Tehdejší řeckokatolický biskup Ljavinec byl mimořádnou osobností. Zbytek seminárního života a studií jsem prožil v Římě, klasicky v Nepomucenu a na Lateránské univerzitě. Tam se člověk nadýchal té celocírkevní atmosféry s Nigerijci, Kolumbijci, Korejci apod., a poznal také vzácné postavy českého katolického exilu, například mons. Karla Vránu nebo prof. Karla Skalického. V Nepomucenu s námi byla tehdy tradičněji orientovaná americká skupina „Sedes sapientiae“, vedená mons. McCarthym, svorně přezdívaným McCartney. Tito alumni ovšem nepatřili mezi kdovíjak duchovně přitažlivé hvězdy. Nemyslím si však, že by mi lhali ohledně obrazoborectví, které v USA nastalo v souvislosti s prováděním koncilní reformy. Obzvláště pálení rouch prý bylo v oblibě. Navštěvoval jsem nejrozmanitější východní rity, což v takové šíři a různosti lze zažít kromě Říma snad jen v Jeruzalémě. Později jako kněz postgraduant jsem využil dokonce možnost koncelebrovat východosyrský ritus, to je asi moje nejexotičtější „trofej“, ale také například libanonští maronité byli skvělými hostiteli, ačkoliv jsem s nimi nekoncelebroval.

Sám jste tedy byl otevřený různým formám liturgie, uvědomoval jste si v nich prvky, které Vám v „nové mši“ chyběly?

V době studia a po určitou dobu výkonu kněžství se mi myšlenka na tridentskou liturgii, jak jsem ji zažil u prof. Juránka, vytratila, byl to vlastně zážitek z dětství. Také byzantskému ritu jsem se vyhnul, očekávání vladyky Ljavince jsem tehdy nenaplnil, ale on pak měl dostatek kněží z „podzemí“. Rituální prvek mi v „nové mši“ nescházel například z následujícího trochu specifického důvodu. Pontifikální mše některého z ordinářů bývaly totiž spojené s vytvářením vyostřené atmosféry neklidu a výbušností vůči těm, kteří neplnili při liturgii očekávání coby ministranti, proto jsem spíše zaujímal postoj „čím méně, tím lépe“. Jako jáhen a kaplan jsem pak zažil výraznou postavu faráře jisté velevýznamné farnosti v Praze, jenž byl svým přístupem vysloveně a-liturgický, přitom však dovedl být strhujícím kazatelem. Jak říká jeden z pěstitelů tradiční liturgie: „To se dalo poslouchat, ale nedalo se na to dívat.“ Bylo mi jasné, že takováto mše kulhá na jednu nohu a je příliš závislá na osobě celebranta, a proto jsem později dbal na vyváženost zvěstného i rituálního prvku. Nenapadlo mě však celá léta, že by ten rituální prvek mohl být dovršen až tím, že bych se jednou naučil „tridentský“ ritus. Teprve nyní jsem hrdý na to, že nejen různé východní církve, nýbrž i naše západní, latinská, má své pevné obřadové dědictví. Občas se ovšem setkávám s podivným dvojím metrem, kdy se vše východní adoruje, avšak tridentský obřad, který třeba ani nedosahuje byzantské rozkošatělosti a skrytosti za ikonostasem, je odsuzován jako něco škodlivého.

Poznal jste nejen různé obřady, ale také různé země. V čem Vás ovlivnil pohled na tamní místní církve?

Nejsem nijak zvlášť zcestovalý, ale jsou dvě země, s nimiž jsem byl v intenzivnějším kontaktu, a těmi jsou Itálie a Německo. Musím předeslat, že v obou těchto zemích jsem poznal v Církvi a díky Církvi mnoho vzácných lidí. Avšak zároveň jsem se tam setkával také s jevy, z nichž jsem byl velice rozpačitý, a týkají se mj. našeho tématu liturgie. Nejvíce člověk pochopí při konkrétních setkáních s místními. V Itálii za mnou přišla paní do zpovědnice s tím, že věděla, že jsem cizinec. Řekla mi, že byla po dlouhý kus života víře vzdálena, avšak nyní se chce vrátit, a to, co jí nejvíce vadí, je nedbalý způsob, jakým slouží italští kněží liturgii. Je fakt, že italský kněz dovede „sfouknout“ mši za 12 minut. Věřící sedívají s nohou přes nohu a bohoslužbu spolupročítají z letáků o liturgii, do nichž stále upírají zrak a které hodně zašustí, když všichni otočí list. Tehdy jsem paní poradil, ať nešetří námahou a najde si kněze, kteří slouží s nasazením. Dnes bych měl pro ni ještě jednu možnost. Právě takoví hlubocí lidé jako ona by dovršili své autentické duchovní hledání zakotvením v tradiční liturgii. Německá církev, ta je otrávená osmašedesátnickým virem, takže je velmi nepředvídatelné, s čím se člověk při liturgii nebo při něčem jí podobném vůbec setká. Ale nechme hovořit německý manželský pár, který se obrátil k tradiční liturgii: „My jsme v tom všem už přestali poznávat naší církev“. Ty nesčetné a vynalézavé liturgické abusy mívají příchuť tu komična, tu tragična. Vezměme třeba takového generálního vikáře jisté německé diecéze, jak uvádí v kánonu: „prosíme za našeho papeže, za našeho biskupa, kněze, jáhny, angažované ženy a muže, angažované dívky a chlapce…“. Našel se však jeden spravedlivý, který na moji poznámku, že „dívkám se podařilo vloudit do kánonu“, prohlásil: „Das ist illegal!“ Vážnější je třebas počínání ve farnostech, kde se podává pod obojí, ale po způsobu moderní praxe některých „reformačních“ denominací se způsoba vína rozlévá věřícím do kalíšků. Na dotaz: „Jak purifikujete?“ zazní bez uzardění samozřejmá odpověď: „My máme myčku“. Tam už je o poznání více toho tragična než komična.

Tento problém se u nás vyskytuje spíše izolovaně, takže je mnohými lidmi považován za exces, který nemůže mít nic společného ani s koncilem, ani s liturgickou reformou.

Ani u nás těch excesů zase tak málo není. Jsou kněží, pro něž má misál spíše indikativní než imperativní charakter a celebraci napolo improvizují nebo do ní vkládají prvky, které při nejlepší vůli nelze v misálu nalézt. Co říci na mši, která začne tím, že kněz vyzve místo úkonu kajícnosti k tomu, aby se lidé na sebe podívali a nejprve se pozdravili? Část starší generace kněží se u nás v sedmdesátých letech západním experimentováním nechala oslovit. Pak jsou tu ovšem kněží mladší generace, kteří také dokáží pěkně „horizontalizovat“ mši. Vezměme například jeden z televizních pořadů, kde mladý řádový kněz s drdolem slouží na zemi „vysedávanou“ mši à la buddhismus a věřící v lotosovém sedu si při přijímání posílají keramickou misku s hostiemi a poté i kalich. Skutečný exces spočívá v tom, že se protagonisté těmito „ozvláštňujícími“ excesy chlubí, přičemž vědí, že se jim díky jejich mediálnímu vlivu nic nestane. Sám jsem v době, kdy jsem ještě neměl pro tyto věci dostatečnou citlivost, sloužil na pozvání ve společenské místnosti „u kulatého stolu“, kde se také konala taková eucharistická samoobsluha. Mládežníci, kteří takové kvaziliturgické setkávání pořádali, se na mě dívali jako na „exota“, když jsem si alespoň oděl albu a štólu. Kněz se musí přece stylizovat do bratra laikům ve všem zcela rovného.

Domníváte se, že v tomto ohledu platí „lex orandi – lex credendi“, tedy že vyprázdnění liturgie souvisí i s krizí západních církví, které mnohdy naprosto otevřeně odvrhují nauku Církve (momentálně asi nejvýrazněji ve věcech rodiny a sexuality)?

Je třeba jasně říci, že partikulární církve v některých zemích jsou vůči univerzální církvi ve vnitřním schizmatu. Jasně to vyjádřil kardinál s příjmením prvního z klasiků marxismu-leninismu v tom smyslu, že ať už Řím rozhodne jakkoli, oni si půjdou po svém. Jejich strategií je nejprve salámovou metodou usilovat o změny na celocírkevní úrovni s tím, že když se to nepodaří, budou pokračovat v nastoupené cestě, která už je u nich stejně dávno někde jinde. Po mnoho desítiletí tam chodí k přijímání „kdo to tak cítí“, zpovídá se nepatrné procento věřících, z hlediska katolické morálky tak tamní věřící přijímají svatokrádežně. Je fascinující, jak podle nich zlá církev nedopřává přístup „znovusezdaným“ rozvedeným ke svátostem, ve skutečnosti však mají na mysli pouze Eucharistii, protože sami vytvořili takovou atmosféru, která olupuje už třetí generaci katolíků o svátost pokání. Tamní věřící jsou vyloženě oběťmi, zatímco naši věřící o tom buď nevědí, nebo si nevěřícně nedovedou představit, že by něco takového mohlo existovat.

Jakým způsobem podle Vás mohou rodiče budovat ve svých dětech onu citlivost vůči posvátnému, aby se pro ně kostel nestal pouze místem zábavy?

Je tu taková subkultura „rozdranďování“ dětí v kontextu, který by naopak měl být pro každého katolického křesťana tím nejposvátnějším, totiž při slavení Kristovy eucharistické oběti. Pojímáme-li kostel jako prodlouženou ruku dětského pokoje, pak je vymýšlení scének s panďuláky a rádoby nápaditou pointou namístě. Pokud však pro rodiče kostel nadále zůstává posvátným prostorem, je to vidět i z chování jejich dětí, zejména při proměňování, které děti dovedou hluboce prožívat – vždyť právě teď přichází Pán Ježíš. Totiž pokud tomu sami rodiče věří, sami se podle toho chovají a děti k tomu soustavně vedou. Základem kázně v kostele je „nepohyb“ dětí, nesmí se připustit, aby jen tak poletovaly po kostele. A oproti racionalistickému bludu, že „musí všemu rozumět“, je zřejmé, že pro děti ani latina není sama o sobě překážkou. Děti chtějí být brány vážně, není třeba z nich dělat „mimulíky“. Tajemství Eucharistie je velmi působivé i pro ně, pokud není zamlžováno pokusy dospělých učinit z jejího slavení především zábavu. Také by mě zajímalo, kolik duchovních povolání vzejde z generace dětí, jimž je Kristus představován jako ten hodný Pán Ježíš, se kterým se sluníčkově radujeme a jsme tak rádi pospolu. Prý jsem jako malý ministrant tradiční mše sv. dělal „hadí ocásky“, ale jistě jsem sílu eucharistické oběti, její vážnost a jedinečnost, vnímal. Latina vše ještě ozvláštňovala a dodávala tajuplnost. P. prof. Juránek byl v sakristii „čtverák“, ale Eucharistii bral vážně celou silou své bytosti. To je to, co inspirovalo i mě jako malé dítě. Hraček jsem měl doma spoustu, i na ně pak po kostele došlo. Také do žádných „spolčí“ jsem nikdy nechodil. Je jistě správné sdílet víru také s druhými lidmi, stejného věku a stejného zaměření, ale zkreslené je, když se právě tato forma prezentuje jako to hlavní, ba jediné, co je třeba, aby mládežníci v Církvi pěstovali. To nejdůležitější je eucharistická oběť a k ní je třeba vést každého, ať je jakéhokoli věku.

Po návratu do Česka jste se setkával se spolubratry, kteří měli zájem tradiční liturgii sloužit, případně ji sloužili? Vnímal jste odpor, kterému čelili?

Musím říci, že sloužení tradiční liturgie šlo zde po celá dlouhá léta mimo mě. Když jsem roku 2005 nastoupil na Smíchov ke sv. Gabrielu, dokonce jsem tam postrádal „oltář čelem k lidu“. Rychle jsem si však na tuto absenci zvykl a začal jsem sloužit „zády“. Zejména pokud sloužím nový obřad latinsky, s římským kánonem a gregoriánským chorálem, je to asi nejzazší možnost, jak se přiblížit „mši svaté všech věků“. Velkou „poctou“ pro mě bylo, když přišel během liturgie jeden kněz, který pouze věděl, že se „u Gabriela slouží trident“. A také se mu to tak zdálo, že děti byly – na rozdíl od špumprnáglí typu „dětské mše“ – soustředěné, věřící klečeli, a on si nejprve říkal, že to „ten trident“ opravdu je. Za chvíli ho ale napadlo: „Vždyť je to česky“! Takto jsem se tradiční mši sv. blížil, avšak rozhodujícím momentem bylo přání pana faráře Gapského, jestli bych „do Gabriela pustil trident“. Pustil jsem. Pak to šlo ráz naráz. Sepsali jsme smlouvu o podmínkách působení komunity toužící po tradičních mších svatých, jejíž členové si mají sami shánět celebranty. Teprve tehdy jsem se dozvěděl o nepochopeních a ústrkách, které někteří takoví kněží zažili. Některý z ordinářů měl jednomu z nich dokonce pohrozit: „nebo vám tu hračku seberu“! Takže liturgie jako „hračka“?

Stal jste se tedy rektorem kostela, v němž se dnes pravidelně slouží tradiční mše svatá. Zažil jste v této souvislosti některá překvapení?

Překvapivý je pro mě nízký věkový průměr věřících, zdá se, že „trident“ míjí dnešní generaci „kostelních babiček“, protože ty prožily svá nejlepší léta v dobách, kdy se u nás zaváděla a prováděla liturgická reforma. A řekněme si upřímně: „nová“ mše je pro celebranta i pro věřící pohodlnější, je daleko více „user friendly“, počínaje už samotným užíváním národního jazyka, takže je zřejmé, že nikomu by se nechtělo z toho, co je snadnější, navrátit k něčemu náročnějšímu. Kdybych se měl řídit v Církvi převládajícím předsudečným míněním, měl bych mezi tradicí oslovenými katolíky najít smečku lidí vyloženě tuhých, nesnášenlivých, nedůtklivých, no zkrátka „strašidelných“. Ve skutečnosti jsou to především mladší věřící, kteří chtějí čerpat bohatství z liturgie, jsou osloveni její krásou, hloubkou. Bohužel také existují někteří problematičtí exponenti, kteří to dovedou kazit většině. Ale kde takoví nejsou? A především jsem si nevšiml, že zrovna tací by se uchylovali ke svatému Gabrielu.

Kdy jste si poprvé uvědomil, že máte sám zájem se tradiční liturgii naučit sloužit?

Rád bych zde uvedl příklad pana faráře Gapského, který byl nástupcem úžasného pana kanovníka Gerndta v Modřanech. Rozpoznal, že mnozí věřící po „tridentském“ ritu touží, protože je pan kanovník na něj navykl. Sám se jej naučil právě kvůli těmto věřícím (vůbec to není snadné!) a odměnou pak pocítil „side effect“ – že totiž proniknout do hloubky této liturgie znamená pro kněze nesmírné duchovní obohacení. Obdobně jsem k tomu přistoupil i já zde na Smíchově. Bylo zřejmé, že je zapotřebí každé pomocné kněžské ruky, která umí nesnadnou liturgii sloužit, a navíc být ochotná přijíždět a zavázat se. Také by se neslušelo, abych byl duchovním správcem kostela, v němž se slouží obřad, který ani odsloužit neumím. Pokud bych měl ale nějakou vlastnost „tradičních“ věřících u svatého Gabriela vyzdvihnout, pak je to vděčnost. Jsou rádi právě za kněze ochotného odsloužit liturgii, tam není slyšet takové to standardní katolické kritizující „frflání“ těch, kterým není po chuti žádný kněz, nebo naopak pěstování bezuzdného kultu osobnosti toho či onoho kněze. Tak tomu je díky „objektivitě“ liturgie, v níž se kněz daleko více přidržuje toho, co je předepsáno, a proto taková liturgie nezávisí na tom jak ji kněz „dělá“ nebo na tom jaké zajímavé efekty do ní vnese. Kněz zde zkrátka jednoznačněji vystupuje „in persona Christi“ – v osobě samotného Krista.

Zastavme se u „side effectu“. Co specifického přináší tradiční liturgie knězi a co věřícím?

V knězi posiluje tradiční liturgie vědomí, že liturgie má obětní charakter, v dnešní době tolik oslabovaný. Navíc je liturgie plná knězových modliteb kajícího charakteru, v nichž se stále připomíná hříšnost a nehodnost služebníka Eucharistie tváří v tvář majestátu Toho, který na oltář sestupuje. Jako začátečník mám však přece jen toho množství úkonů a modliteb „plný brejle“, takže zpětné promeditování mnohých modliteb mě ještě čeká. Pro kněze i věřící je zde ovšem přítomno mystérium trpícího Krista, které odpovídá Kristovu výroku: „S toužebností jsem si přál jísti toho beránka dříve, než budu trpět“. Věřící, kteří tuto skutečnost v plné hloubce zakusí, by už asi nesnesli mnohde se vyskytující sebepředvádivou žoviálnost podbízivých celebrantů, zkrátka proto, že by je to rušilo při skutečném prožívání mše svaté. Je třeba ovšem přiznat, že minulost si nelze příliš romantizovat, mnozí kněží liturgii „šulili“, zatímco dnes touží věřící se sklonem k tradici po tom, aby kněz sloužil opravdu „tip ťop“. Účastní se často za pomoci dvojjazyčných misálků, kde mohou průběh liturgie sledovat. Ale hlavně necítí potřebu všemu za každou cenu rozumět, však ani liturgie převedená do národních jazyků není o moc srozumitelnější, lidé mají spíše pocit, že rozumějí, a to především díky češtině, zatímco kdyby se kněz zeptal na smysl toho či onoho úkonu, té či oné modlitby, většina věřících by zkrátka nevěděla. Vnímání liturgie se tak často scvrkává na „kázání s oblohou“. To opakující se liturgické recitování se může zdát ve své jakoby neutralitě sterilní, zatímco živé je kázání, kde kněz dává ze sebe něco originálního a osobního. Pokud ovšem nedá, pak ani přijetí Krista v Eucharistii nezabrání tomu, aby věřící odcházeli z kostela otrávení a aby z důvodu nechuti k projevu kněze dokonce změnili kostel. Pro účastníky tradiční liturgie je právě ona tím nejdůležitějším, zatímco dobré kázání je něčím pozitivním navíc, rozhodně však neodejdou z kostela naštvaní kvůli případnému kazatelskému neumětelství. Kristus přece na oltář sestoupil a oni jej v Eucharistii přijali.

Často se například mluví o jisté feminizaci Církve. V kostelních lavicích obvykle převažují ženy, mnohdy drtivě. Na tradičních mších svatých však tato disproporce nebývá patrná. Je možné, že pro muže a chlapce je starší liturgická forma přitažlivější?

Myslím, že pro ženy je důležitá především citovost, takže pokud si navykly na nové obřady a o tuto složku se zde necítí ochuzeny, zůstávají u toho. Muži potřebují uchopit racionální složku věci. Je ovšem paradox, že na základě racionálně zdůvodněných historických, teologických a mnoha dalších kritérií, liturgická komise sestavovala až „sociálně inženýrským“ způsobem obřady obsažené v Misálu Pavla VI. z roku 1970 a v dalších pokoncilních liturgických knihách. Jistě nebyla v komisích žádná žena, přesto jsem nikdy neslyšel jediného muže laika, který by si nové mešní obřady pochvaloval kvůli jejich struktuře, vhodnosti, promyšlenosti atd., kromě toho, že jsou transparentní a (samozřejmě, že v mnoha ohledech spíše zdánlivě) srozumitelné. U mužů jistě hraje roli to, že tradiční liturgie je právě oněch „všech věků“, že to je něco, co člověka přesahuje, což není pouze záležitostí citu, nýbrž úcty, která má své racionálně uchopitelné zdůvodnění. Pro muže bývá často typické také „disciplinární“ pojímání víry, pro něž nejen v liturgii, nýbrž vůbec v celém způsobu prožívání víry není místa pro laciné „ťu-ťu-ťu-ňu-ňu“. Pokud se přijme jako základ náboženského života řád, lze jej jistě obohatit laskavostí, mírností apod. Pokud se ovšem řád vytratí, laskavost a mírnost se překotí do sentimentality bez hlubšího ukotvení.

Nejen toto téma však zůstává tabu. Potřeba potlačovat samotnou tradiční liturgii jako celek se nevytratila z množství diecézí ani po vydání Summorum Pontificum. Z čeho se domníváte, že tato zatvrzelost plyne?

Lidé, kteří svůj život na Západě v pokoncilním období zasvětili popíráním a často i barbarskou fyzickou destrukcí toho, co zde bylo po staletí (a o jejímž rozsahu u nás nemáme ani tuchy), nikdy nemohou uznat, že se v mnoha ohledech mýlili. V té době byli mladí, měli ideály nové, svěží, od všeho balastu minulosti očištěné, sociálně angažované Církve, v níž bude omamně vanout Duch svatý, a pokud se maximum všeho v Církvi změní a zjednoduší, víra bude vzkvétat. Mezi důsledky tohoto vzedmutí patří bohužel i ty desítky tisíc kněží, kteří právě pod vlivem takového revolučního přetlaku kněžství opouštěli. V našich poměrech však železná opona zafungovala trochu jako opona jeruzalémského chrámu, která uchovávala božské tajemství. Zatímco dnešní biskupové v západních zemích jsou „čarodějovými učni“ koncilní generace hierarchů, která se s popíračstvím minulosti v Církvi smířila či jej podporovala, většiny našich biskupů, kteří absolvovali litoměřický seminář, bych se zastal. Vyložená nevstřícnost vůči tradiční liturgii byla snad u některého z ordinářů silná, ale myslím, že si stojíme dobře a z pražského arcibiskupství dokonce vnímám tolerující souhlas. Karta se obrací i na Západě, například v USA je stále hustší síť farností, které se tam označují jako „latin Mass parish“. Jejich kněží jsou především z Bratrstva svatého Petra. Je tam také síť institucí Bratrstva svatého Pia X. Kdyby mělo být až tak nebezpečné, jistě by mu papež František neudělil zpovědní jurisdikci na jím vyhlášený Rok milosrdenství.

Nejsou nakonec zastánci tradiční liturgie paradoxně těmi, kteří se jen dožadují větší míry proklamované svobody a plurality?

„Dialog“ s těmi, kteří se jen poklepávají po rameni, je úžasně snadný a laciný. Určitou dobu po vydání motu proprio napsal papež Benedikt ještě osobně laděný list, který vyjadřoval až zoufalství nad nenávistně prudkými reakcemi na snadnější umožnění celebrace tradiční liturgie. Jak tomu už tak bývá, ti nejnenávistnější kritici jsou právě oněmi proklamovanými zastánci svobody a plurality, otevřenosti, dialogu apod. Dialogovat je možné třebas s „umírněnými muslimy“, avšak s těmi, kteří jsou nejblíže, jakkoli mají určitý sklon k „zaťatosti“, se dialog nerad vede, protože jeho výsledek není předem dohodnutý.

Jak vidíte situaci tradiční liturgie do budoucna, možná v kontextu samotné budoucnosti Církve?

Vezměme takovou charismatickou obnovu. Američtí katolíci datují její vstup do Církve rokem 1967. Její působení v Církvi je tedy záležitostí mladou a proto se hůře predikuje, jaké jsou ještě její možnosti. Tradiční ritus je ovšem něco velikého, dávnověkého, co nás všechny přesahuje a co vzbuzuje respekt, ať už jsou jeho příznivci v jakémkoli postavení k „velké Církvi“ (termín, se kterým jsem se setkal u papeže Benedikta). I kdyby se vedly všelijaké spory ve vztazích mezi jednotlivými proudy přívrženců tradiční liturgie nebo jejími příznivci a odpůrci, ona sama zde zůstává a Krista stále znovu velmi tajuplným způsobem zpřítomňuje. Uvědomme si, že něco takového se děje i v případě liturgie byzantské. Vztahy mezi řeckokatolíky a pravoslavnými nebo mezi některými pravoslavnými církvemi bývají také někdy nepěkné, avšak ritus je zde a věřící obou vyznání jej – přes své vlastní nedostatky – milují. Jak by však asi viděli, kdyby se ritu zmocnily dobropřejné liturgické komise a na základě těch nejlépe míněných kritérií by se věnovaly seškrtávání, přesouvání, odstraňování duplicit, „nesrozumitelných“ ritů atd.? Takže nelze mít obavy, že by nepřežila krása, která se – naštěstí – vyhnula zásahům lidské všetečnosti.